Stante sa nesmrtelnými!

Staňte se nesmrtelnými!

Člověk v sobě nese předpoklad stát se nesmrtelným! Musí však usilovat o to, aby tuto metu dosáhl. Posláním každého z nás je dosažení vlastní nesmrtelnosti! Právě tento cíl by měl být tím nejdůležitějším, o co bychom měli usilovat. Pokud totiž o svou nesmrtelnost usilovat nebudeme, nikdy ji ani nemůžeme dosáhnout.

Základní povinností člověka je, aby se stal bytostí prodchnutou citem. Má být citovým člověkem, který se ve všem vždy řídí pouze svými city. Jeho cítění má stát nad jeho rozumem a má mu být jednoznačně nadřazeno. Rozum člověka má tedy stát ve službách citu!

Citový člověk má totiž v čistotě svého cítění spojení s celým stvořením a ve chvílích nejvyšší citové vroucnosti se dokáže povznést až k trůnu Nejvyššího. Citový člověk soucítí se všemi lidmi, jakož i se všemi ostatními živými bytostmi i s celou přírodou a proto nečiní nic, co by je poškozovalo. V každé situaci se řídí hlasem svědomí, oním Božím Zákonem v něm, protože i svědomí je součástí našeho citu.

Citový člověk si uvědomuje, vnímá a vyciťuje celistvost bytí, to znamená jeho hmotnou i mimo hmotnou realitu a proto ví, že žádná smrt ve skutečnosti neexistuje. Že existuje jen přirozený přechod do jiné roviny bytí, kdy lidská duše pouze odkládá své pozemské tělo tak, jako když se někdo zbavuje svého obnošeného šatstva.

Pro citového člověka proto smrti vůbec není, protože ve svém citovém nadhledu stojí nad ní a přehlíží ji. A v tomto jeho nadhledu nad smrtí, která se týká pouze jeho hmotného těla, avšak nikdy ne jeho ducha spočívá jeho nesmrtelnost! Takový člověk je totiž doma v celém stvoření, ať už se nachází v hmotnosti, nebo v jemnějších úrovních bytí mimo této země.

Člověk, který se řídí svými city a jehož rozum stojí ve službách citu žije v harmonii a v souladu s celým universem a je proto vnitřně naplněný a šťastný, protože on sám všude rozsévá soucit, porozumění a štěstí. A proto dobro a štěstí sklízí.

Ve stvoření, ať už se nachází kdekoliv, žije jako v ráji, neznajíce smrt a chvále svým štěstím naplněným bytím velikost a lásku Stvořitele, který mu toto všechno daroval.

Namísto Stvořitelem předurčené cesty prvotnosti citu však člověk vykročil jinou cestou. Cestu rozumu! Cestu rozumového poznání! Cestou rozumu nadřazeného nad cit! To rozumové v sobě postavil na první místo a svůj cit potlačil do pozadí. Tento čin však měl pro něj katastrofální následky a přinesl mu mnoho bolesti, utrpení a v konečném důsledku i tragické vědomí vlastní smrtelnosti.

Proč? Protože rozum jako nástroj poznávání je hmotný. Je produktem lidského mozku, který je hmotný. Z tohoto důvodu je celý náš mozkový potenciál determinován hmotou. Determinovaný hranicemi hmoty. V jejích hranicích sice nachází vznikající uplatnění, avšak jeho možnosti vnímání rozsahu bytí končí hranicemi hmotného světa.

Člověk, polapen do pasti rozumu postaveného nad cit se stává materialistou, pro kterého nic jiného, než to hmotné neexistuje. Tím se vyčlenil z celistvosti bytí ve stvoření a vzdálil se Stvořiteli, jehož existenci už nevěří, protože rozum, neschopný povznést se nad hranice hmoty odmítá vše, co se nachází nad touto hranicí jako neexistující.

A jelikož hmota a rozumové myšlení neznají věčnost a nadčasovost, ale pouze neustálou proměnu všeho hmotného ve formě vzniku a zániku, sáhla na rozumového člověka smrt! Člověk, který v sobě postavil rozum na nejvyšší místo se stal smrtelným!

A taky na základě tohoto vědomí vlastního, nezbytného hmotného zániku v lidech vyvstal egoismus. Egoistické užívání si života byť na úkor jiných ve snaze užít si co nejvíce, protože život máme jen jeden a svou smrtí jednou provždy všechno definitivně ztratíme.

Obrovské množství utrpení a hrůz už způsobil v dějinách naší civilizace chladný, vypočítavý a egoistický rozum postavený nad cit. A ona chladná vypočítavost rozumu žene svět vstříc záhubě.

A k tomu, aby to všechno postupně dospělo až k této hranici stačilo pouze přehodit "výhybku". Výhybku ze správné cesty citovosti jako dominantní složky osobnosti směrem k nadřazení rozumu. Směrem k nadřazenosti rozumu, ze kterého omezenosti povstává veškerá bída a utrpení světa. Z kterého povstává i smrt, jako konec hmotného těla a který vede lidstvo do záhuby.

Kdo se tedy řídí především svým rozumem, kdo potlačuje své cítění a jeho podněty do pozadí, ten je uvězněn v okovech hmoty a jeho údělem bude utrpení, bolest a smrt.

Kdo však dokáže správným způsobem nahlédnout na tyto skutečnosti, kdo dokáže znovu postavit své cítění za základ vlastní osobnosti, kdo dokáže podřídit svůj rozum svému citu a svědomí a takovýmto způsobem žít, mluvit a myslet, ten kráčí po správné cestě, předurčené člověku Stvořitelem.

Pokud na ní vytrvá a nedá se z ní svést, dojde k branám ráje, dojde ke štěstí, radosti a plnosti vlastní existence, dojde k pochopení a hlubokému si uvědomění celistvosti bytí, existence Stvořitele a tím vlastní nesmrtelnosti ve stvoření, plném navzájem si prokazované lásky všech bytostí v něm žijících.

Člověk má být bytostí citu! Člověk má svůj rozum podřídit vedoucí úloze citu! Neboť jedině v citu spočívá život a jeho další pokračování, pričemž naopak v otrockém podřízení rozumu spočívá člověka nedůstojná, hmotná omezenost jeho duševního obzoru a nakonec i jeho vlastní smrt.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.